JAK JSME VYBÍRALI DVĚ NOVÉ ŠKOLY

Začali jsme testovací spolupráci se dvěma novými školami. Na počátku hledání nových škol jsme si dělali starosti, jak obtížné bude najít podobně zapáleného člověka, jako je ředitel mulbecké školy Norboo. V průběhu hledání nás fascinovala možnost srovnání tibetské společnosti ve třech rozdílných politických poměrech. Pokud chcete vědět, co všechno jsme zažili v průběhu objíždění nových škol, čím se nás snažili obalamutit, popřípadě čím si nás naopak získali? Pak čtěte tento článek.

Článek je koncipován spíš jako výpis zajímavostí a náznaků našeho uvažování než systematický přehled všech kritérií, které jsme v průběhu výběru škol zhodnocovali. Pokud by někoho z vás zajímalo systematické hodnocení, napište nám a vyřešíme to individuálně.

Nové školy vybíral v letech 2022 a 2023 předseda naší neziskovky Jirka Sázel. Některé příběhy a zážitky jsou psané v první osobě jako Jirkovo vyprávění.

JAK UDAJA OBJEVIL, ŽE JIRKA NENÍ TURISTA

Přes kamarády jsem se dostal k nepálskému průvodci Udajovi, který mě měl vzít na cestu do Mustangu. Bez certifikovaného průvodce tam jako zápaďák jet nemohu. Hned po prvním kontaktu s Ujadou jsem měl smíšený smíšený pocit, o kterém jsem se časem ujistil. I přes všechno slovní uznání výsledků práce mé neziskovky si Udaja myslí svoje: a to, že mi nějaká neziskovka zaplatila výlet do Mustangu. Udajova představa se začala rozpadat v momentě, kdy plánovanou celodenní cestu na motorce mezi Káthmándú a Pokarou jsem dal za čtyři hodiny a striktně jsem odmítl jakékoliv turistické atrakce, které měl Udaja připravené v rukávu.

Když jsem v Pokaře hodinu a půl čekal, až mě Udaja dohoní, rovnou jsem se vydal na obhlídku do školy, kterou jsem si sám dopředu domluvil. Pro Udaju to bylo další překvapení. Chtěl mě vzít pouze do jedné školy, protože byl ředitel jeho kámoš, kterému chtěl dohodit západní neziskovku. Udaja prostě čekal, že se v průběhu deseti dnů zastavíme v jedné škole tam si podáme ruku s ředitelem, vyfotíme se s dětmi, a to bude ta rozvojová pomoc. Jenomže já jsem měl v zásobě vlastní školy. Navíc jsem byl schopen ve škole sedět čtyři hodiny nasávat z ředitele všechny informace. Udaja si po první návštěvě školy myslel, že jsem se předvedl a dál už dáme jenom tu turistiku. Ale Udajova nová zkušenost teprve začínala.

Když výlet pokračoval stejným tempem už třetí den, viděl jsem, jak má Udaja rozsypané hračky. Dostatečně zřetelně jsem mu tedy sdělil, že „já fakt nejsem turista“. I tak bylo z jeho obličeje zřetelné, že si stále drží pevné přesvědčení, že není rozdílu mezi turistou a rozvojovým pracovníkem. Nicméně po týdnu podobného tempa už Udaja změnil názor a při vstupu do dvanácté školy na prohlídku už rovnou vedení školy sděloval, že nemusí nic hrát, protože fakt nejsem turista.

Motorkářské dobrodružství s Udajou po cestě do Mustangu

Jirka a průvodce Udaja před jeho rodným domem

PŮJDE V DALŠÍCH ŠKOLÁCH NAJÍT NĚKOHO PODOBNÉHO JAKO ŘEDITELE NORBOOA?

Nápad podporovat další školy v Himálaji přišel již v roce 2019. Tehdy se podařilo dosáhnout 500 Himálajských patronů pro školu v Mulbekhu, což byl hlavní fundraisingový plán naší neziskovky. Přišlo nám, že když jsme zvládli vymyslet metody, jak pomáhat v jedné himálajské vesnici, mohla by naše pomoc dělat radost i na více místech. Stejně tak by mohla naše pomoc dělat radost i dalším Himálajským patronům.

Za vším stál i organizační zájem naší neziskovky udělat pomoc více udržitelnou. Přišlo nám, že když začneme dělat naše aktivity ve větším objemu, nebude nutné dělat všechno na úkor lidí, kteří pracují v Čechách zadarmo nebo obětují pomoci své mládí a zdraví.

I když jsme s hledáním nových škol chtěli začít již v roce 2020, museli jsme se vším počkat až po koronaviru. Začali jsme tedy hledat až v létě 2022.

Ředitel školy v Mulbekhu pan Tsewang Norboo je velmi nevšední Ladačan. Když jsme začali hledat další školy, samozřejmě jsme se trápili dilematem, zda bude vůbec možné najít někoho podobného jak dosavadního vůdce všeho dobrého v Mulbekhu. Čekali jsme, že velmi výjimečně se někdo takový může objevit, ale že to rozhodně nebude běžné. Nicméně náš předpoklad se nepotvrdil. Překvapilo nás, že nejméně v třetině škol jsou ředitelé srdcaři, kteří jejich činnost dělají s přesvědčením pro dobou věc.

Ředitel školy v Spiti mnich Tashi je taky neuvěřitelný srdcař

TIBET TŘIKRÁT JINAK

Všechny tři školy, které naše neziskovka chce v budoucnu podporovat, jsou v oblastech geograficky a kulturně identických s Tibetem. Je to Tibet, který neskončil okupovaný Čínou, protože leží v Indii a Nepálu. Ve všech třech lokalitách žije stejná kultura ve zcela jiných politických poměrech. Našim první cílem bylo tamní situaci porozumět, abychom věděli, zda tam má cenu pomáhat. Nicméně v průběhu průzkumu a srovnávání nám přišlo fascinující dělat si názor na Tibeťany, budoucnost jejich kultury, co je a není dobré a co jsme zač i my, Češi.

Údolí Spiti leží také v Indii, ale od Ladaku je odděleno, takže se tam musí dojet přes netibetskou krajinu Himalčal pradéše.  Spiti je značně menší než Ladak a žije v něm jenom 17 tisíc obyvatel. Spiti má rozlohu jako Jihomoravský kraj a žije tam lidí jako ve Vyškově. Škola, kterou chceme podporovat, je v hlavní městě a představuje nejlepší vzdělávací instituci celého údolí.

Údolí Mustang leží v Nepálu a má dvě části – horní a dolní Mustang. Horní Mustang je vzhledem a kulturou ten pravý Tibet. Rozkládá se na 2 000 km2 a žije zde 3 500 obyvatel. Škola ve vesnici Ghami je uprostřed údolí, nicméně obyvatele do ní přihlašují děti z blízkých i zcela vzdálených oblastí údolí Mustang.

Když v našem povídání pro zjednodušení používáme slovo Tibeťané, myslíme tím příslušníky tibetského etnika. V Ladaku, Spiti i Mustangu žijí komunity, kterých se vlastně okupace Tibetu netýká (velmi zjednodušeně řečeno). Naše podpora tedy nesměřuje k tibetským uprchlíkům, přestože v těchto lokalitách uprchlíci žijí.

Kroje v Ladaku

Jezero Pangong v Ladaku

LADAKH JE TIBET, KDE JDOU VĚCI KUPŘEDU A MÍSTY Z TOHO MÁTE RADOST 

Ladak je pro Indii pevnost, která ji brání proti vpádu Pákistánu a Číny. Obrovská přítomnost armády, štědré indické dotace a velký turismus způsobuje, že se posledních 70 let oblast intenzivně rozvíjí. Dobrá zpráva je, že jde najít příklady rozvoje, z kterých již máte radost. Mezi betonovou džuglí hlavního města sem tam vykoukne vkusně rekonstruované ubytování, mladí a vzdělaní Ladačané zakládají startupy na renovaci výroby kašmírových šál, solární vytápění se posunulo ze statusu „něco pro sluníčkáře“ do něčeho, po čem touží většinová veřejnost. Ladačané jsou péčí indické vlády celkem zpohodlnělí, ale na druhou stranu nemají tendenci odtamtud utíkat, což se třeba nedá říct o Mustangu, kde je péče státu minimální a tím pádem migrace extrémní.

Je podstatně zmínit, že právě vesnice Mulbekh, kde pomáhá naše neziskovka je ve zcela jiné situaci než třeba hlavní město Ladaku. V Mulbelkhu je totiž buddhistická komunita v okresu s naprostou dominancí muslimského obyvatelstva a tím pádem je buddhistická komunita silně znevýhodněna. Pomoc v Mulbekhu tedy v porovnání s hlavním městem Ladaku dávala od začátku smysl.

Více o Ladaku a škole (včetně mapy) na tomto odkazu

Klášter v údolí Numbra, Ladakh

Solárně vytápěná budova postavena z lokálních materiálů, Secmol Kampus, Ladakh

Marketing firmy LENA, která se snaží o obnovu tradiční výroby kašmírových šál

SPITI JE SUROVÝ TIBET BEZ ODVĚKÉ PODPORY

I přesto, že Spiti leží v Indii, nikdo jej nepovažoval za potenciální místo vstupu čínské armády do Indie. V porovnání s Ladakem jsou zde státní dotace minimální. Taky tudy na rozdíl od Ladaku a Mustangu nevedla hedvábná stezka, takže ve Spiti nejsou vidět pozůstatky předchozího bohatství například v podobě monumentální staveb na každém rohu. Spiti je tedy takový drsný, syrový a původní Tibet, který ukazuje, jak se odjakživa žilo v obrovské nadmořské výšce bez jakékoliv podpory.

Místní obyvatele ze Spiti neodchází. Přestože nemají tak velkou vládní podporu jako v Ladaku, drží je ve Spiti příslušnost k vlastnímu etniku, popřípadě obavy z příliš nesrozumitelného a konkurenčního světa nížinné Indie. Ve Spiti extrémně vzrůstá turismus. V průběhu deseti let narostl počet turistů na neuvěřitelných 70 tisíc ročně, což je sedminásobně více než, je ve Spiti obyvatel. Bujarý a krátkozraký turismus vyvolává překotný rozvoj, takže aktivní a vzdělaný zápaďák nutně bude přemýšlet o tom, že by se spousta věcí dala udělat lépe, vkusněji a hezčeji, zvlášť když už to šlo v Ladaku šlo. Spiti prostě čeká na neziskovky, které ukážou inspiraci, kam by moderní život měl směřovat.

Více o Spiti a škole (včetně mapy) na tomto odkazu

Nejznámější klášter ve Spiti, Klášter Ki

MUSTANG JE TIBET, KTERÝ SE POKUSILA VLÁDA KONZERVOVAT 

Nepálské království se zápaďákovi může líbit. To, co jde vidět v Mustangu, turista v Ladakhu již nikdy neuvidí. Tato zakonzervovanost se však nelíbí tamním obyvatelům, kteří oblast dlouhodobě opouštějí.

Nepál má problém s obrovským odlivem mladých lidí. Ten začal v moment občanské války a zaběhnutý zvyk se doposud nepodařilo změnit. V Mustangu je migrace ještě umocněna tím, jak je život v horách drsný. Od té doby, co se vybudovala cesta do Mustangu, odchází tamní rodiny na zimu do nížinné Pokary, a když vidí, že se tam uživí, zpátky do drsných hor se jim již nechce.

Na druhou stranu údolí Mustang je jediné údolí s tibetskou kulturou, přes které je vybudovaná cesta do Číny. Ta v budoucnu přinese obchod a tím pádem i změnu. Ostatní tibetské údolí v Nepálu, která takovou perspektivu nemají, už jsou zcela vylidněná (třeba Langtang). V Mustangu jde také potkat obyvatele, kteří se vrátili ze zahraničí k vlastním kořenům. Solárně vytápěná budova je pro obyvatele Mustangu neznámý pojem, a pokud by se z toho stal stejný standard jako v Ladaku, může to být pro tamní obyvatele dalším důvod, proč v horách zůstat.

Více o Mustangu a škole (včetně mapy) na tomto odkazu

Vesnice na začátku Mustangu

Místní chorteny

Uličky města Lo-Mantang

ZA ŠKOLU JSEM RÁD, ALE SMUTNO MI BYLO

Spiti a Mustang jsou dlouhá údolí s vesničkami o deseti až třiceti domech každých pět kilometrů. Vzdělávání je tedy možné jedině internátně, respektive podstatná žáků musí žít na internátu. Bohužel situace je někdy tak extrémní, že rodiče pošlou děti na studium již od tří let a děti pak vyrostou ve škole s minimálním kontaktem s rodiči.

Po cestě na motorce z údolí Spiti jsem viděl, že se mě snaží řidič jedné z motorek držet. Ujel jsem mu, protože jsem měl prostě lepší motorku. Až když jsem zastavil na čaj, ten kluk mě dohonil a dali jsme se do řeči. Dostal jsem uznání, že se mi podařilo mu ujet, protože on prý trasu jezdí každý den. Nicméně taky jsem se dozvěděl, že chodil na školu, ve které jsem strávil pár předchozích dnů. Byla to dobrá příležitosti se jej vyptat na jeho absolventskou zkušenost školy Munseling. Ve škole žil již od pěti let a s rodiči se setkával pouze několikrát ročně. Na otázku, jestli jeho vzdělání stálo za to trápení, odpověděl, že ano, že je rád, že má vzdělávání a že škola po té stránce funguje dobře. Nicméně na přímou otázku, jestli mu bylo na internátu smutno, se pětadvacetiletý kluk rozbrečel nezastavitelným pláčem. Asi za deset minut jsme si o zkušenosti začali povídat. Vyprávěl, že pro něj bylo velmi náročné se o sebe jako malý postarat – prostě nevěděl, jak jít na záchod, jak se má umýt atd. Učit se všechny tyto věci v útlém věku bez pomoci rodičů je asi velmi traumatická zkušenost. Tu však nemá nejméně jeden člověk, ale naprostá většina lidí, kteří internátní školu zažili.

Internátní vzdělávání je pochopitelná praxe, nicméně doufáme, že v budoucnu pomůžeme ve Spiti a Mustangu zavést autobusy, které budou děti svážet z okolních vesnic stejně, jak je to běžné v Ladakhu.

Čerstvé zážitky z toho jak náročné je být pro děti na školním internátu

Cesta do Spiti

PŘITAŽLIVOST HRAJE ROLI

Pomoc v rozvojové zemi je pro zápaďáky přitažlivá svou exotičností. Každá neziskovka, která působí v zahraničí, této přitažlivosti využívá. V pochopitelném procesu je dobré si uvědomovat jedno pravidlo: čím více je to přitažlivé pro zápaďáka, tím větší blbost je to pro tamní obyvatele. Například pokud by někdo chtěl mít neziskovku s největšími příjmy, zaměřil by se péči pro tamní ušmudlané pejsky, kteří se válí na ulicích. Za dary by je umyli, vzali na masáž a post na sociálních sítích by získal milion srdíček. Jenže tamní obyvatelé by potřebovali tamní pejsky pozabíjet, což jim ale jejich budhistické přesvědčením zakazuje. Pouliční psi totiž mají vzteklinu a jsou schopni zabít a sežrat dítě nebo starého člověka. Kde přesně je správný průsečík mezi přitažlivostí a smyslem zahraniční pomoci je otázkou, kterou by měly neziskovky schopny odpovědět a kterou jsme taky řešili v případě hledání nových škol.

Naše neziskovka získá nejméně třetinu všech pravidelných dárců – Himálajských patronů – díky benefičním cestám. Prostě polovina lidí, kteří s naší neziskovkou vydají na cestu do Himálaje, se stanou dárci. Volba místa, kde budeme pomáhat je tedy důležitá, protože by se příznivci měli v místě pomoci cítit dobře. Na druhou stranu nemůžeme volit místo, kde to tamním obyvatelům nebude dávat žádný smysl.

Pokud bychom chtěli vyjít vstříc potřebě dárců, vybrali bychom nějakou zcela zapadlou vesnici, která by byla pro dárce ideálním kontrastem k jejich městskému životu. Avšak na zapadlé vesnici většinou nejde úspěšně provozovat škola, nebo přinejmenším to nebude dávat žádný ekonomický smysl, protože nebude dost dětí a jejich rodiče nemusí mít potřebný kapitál.

Například když jedete údolím Mustang, je každá vesnice tím pěknější, čím více je vzdálená od hranice kontroly permitu. Když jsme tedy vybírali školu v Mustangu, odmítli jsme jednu školu, právě protože ležela těsně za hranicí platby permitu. Vedení školy bylo sice aktivní, škola měla asi relativně úspěch, ale vesnice nebyla příliš hezká. Přišlo nám, že když už si příznivci budou platit drahý permit za vstup do Mustangu, mohlo by jim být líto, že nemohou hlouběji dovnitř tohoto regionu. Samozřejmě to nebylo jediné kritérium, proč jsme školu ve vesnici Chuchang nakonec zamítli. Ale bylo to jedno z osmi kritérií, která hrála roli.

Škola ve vesnici Chusang nás překvapila tím, že se pokoušela zavádět tradiční kroje místo uniformy. Byla to jediná škola ze všech kde se o něco takového pokoušeli (něčemu podobnému se úspěšně brání po roky i v Mulbekhu).

Školní internát v Chusangu vypadal jako Gulag

V Chusangu proto stavěli nový školní internát, jenomže projekt již byl započat, bylo to betonové monstrum bez možnosti jakékoliv kladné změny dispozice což taky přispělo k tomu že jsme podporu této školy nakonec odmítli.

VE SPITI SE DÁ VYBÍRAT JENOM Z JEDNÉ ŠKOLY

Rozhodování nad výběrem školy ve Spiti nebylo příliš náročné. Jsou tam totiž jen dvě školy: škola Munseling v hlavním městě a škola ve vesnici Tabo. Ta druhá, kterou jsme nakonec nevybrali, leží v nádherné vesnici, kde je jeden z nejstarších buddhistických klášterů v Himálaji (stejně starý jako klášter v Alchi). Škola je postavena krásně, s evidentní podporou zahraničních neziskovek. Nicméně její zakladatel a asi hlavní tahoun je po smrti a její současné vedení je zcela pasivní. Nejde se s nimi domlouvat vůbec na ničem, takže rozhodování bylo jasné.

Naopak škola Munseling v hlavním městě je vlastně ideálním symbolem aktivní instituce. Mají za sebou 27 let kontinuálního rozvoje, tisíce vzdělaných dětí, pro tamní obyvatele je to jediná kvalitní škola, kam mohou poslat děti studovat. Ve vedení školy jsou aktivní a vzdělaní lidi a její zakladatel je nadšenec, který školou dělá svět lepším. Škola se umí transparentně a srozumitelně prezentovat – podstatně lépe, než to do dnešního dne je schopna dělat škola v Mulbekhu.

Náměstí školy Munseling

PARAMETRY STEJNÉ, ALE RŮZNÉ DETAILY

V průběhu vybírání škol nás překvapilo, jak moc se liší detaily v různých školách. Největším kontrastem byla škola Munseling v údolí Spiti a škola Great Compasion v Mustangu. I když jsou obě instituce vedené velmi renomovaným lámou a bezesporu poskytují dobré vzdělávání, diametrálně se liší v pocitu útulnosti. To sice není nic měřitelného, ale překvapilo nás, že je to vlastně možné.

Škola Munseling působí dost sparťansky, všude jsou holé a dlouhé stěny bez jakékoliv dekorace, všechno je zařízeno pouze účelně a nikde není nic, co by podpořilo jakoukoliv kreativitu nebo vzbuzovalo pocit domáckosti. Školu jsme opouštěli s pocitem, že zakladatel školy ve Spiti je celoživotní láma, který se až obsedantně upnul ke snaze zařídit dobré vzdělání tamním obyvatelům, a tak mu chybí smysl pro domáckost, kterou mohou zažít muži v manželství. Každopádně ale absence útulnosti není „charakterová vada“.

Naopak škola Great Compasion má rozmanitý areál se spoustou soch, obrazů, nástěnek a výstavek atd. Návštěvník se v ní bez problému cítí jako doma a nerozpoznal by rozdíl mezi hezkým home-stay a touto školou. Takže náš předpoklad ze Spiti se najednou v Great Compasion rozbil, protože i tato škola je vedená lamou, a tak do dneška nemáme klíč, čím to je, že se obě školy tak liší.

Jsme si vědomi že pobočka Great compasion school byla zelené Pokaře a srovnání se školou v Munselingu, která je naopak v drsném prostředí Tibetu není férové. Nicméně férové srovnání dvou škol by potřebovalo mnohem více prostoru.

Pobočka školy Great compasion v Pokaře

Pobočka školy Great compasion v Pokaře

Pobočka školy Great compasion v Pokaře

Pobočka školy Great compasion v Pokaře

Škola Munseling ve Spiti

Škola Munseling ve Spiti

Škola Munseling ve Spiti

BUĎ DARUJ, NEBO BĚŽ

I když prostředí školy Great Compasion působilo zcela bombasticky a její zakladatel měl ochromující charisma, nakonec jsme se rozhodli, že školu nechceme podporovat. Zakladatel nám totiž tvrdil, že školní budovy vlastní on sám. Na webu švýcarské neziskovky, která školu podporuje od jejího založení, ale bylo uvedeno, že školní budovy jsou vloženy do nadace s nezávislou rozhodovací komisí. Tento rozpor začal působit značně nedůvěryhodně.

Následně nám zakladatel nabídl, abychom zaplatili stavbu nové pobočky ve městě Lo-mantang. Nicméně škola už jednu pobočku v Lo-mantangu má. Stavbu pobočky zaplatila švýcarská neziskovka. Zakladatel školy ji ale zavřel a část pronajal tamním obchodníkům. Když jsme se tedy doptávali, proč nevyužije budovu, kterou už má postavenou, odvětil, že buď máme darovat, nebo ať to prostě neřešíme.

To, že se ředitel školy nechce zdržovat diskusí, je pochopitelné. Věřím, že většina lidí, kteří za ním chodí s nabídkou nějaké podpory, se většinou chtějí vykecávat, chtějí si připadat důležití, zhltnou veškerou pozornost a potom nic neudělají. Avšak na druhou stranu záměr ředitele byl z našeho pohledu zcela průhledný. Chtěl, aby mu další blbá neziskovka zaplatila budovu, kterou bude vlastnit on sám a se kterou si bude časem moct dělat, co uzná za vhodné. To by ještě neznamenalo až takovou tragédii – i kdyby budovu vlastnil on sám a třeba by tam 15 let provozoval školu, byla by to taky kladná změna. Nicméně začínat spolupráci s tím, že zakladatel již od začátku zahraniční neziskovce lže, není příliš perspektivní.

K odmítnutí této školy přispělo i to, že švýcarská neziskovka, která školu dlouhodobě podporuje, odmítla vzájemnou spolupráci mezi námi a nimi. Jejich vedení předalo práci mladší generaci a ta nechápala, proč by měli neziskovky podporující stejnou školu spolupracovat. Šance, že vykutálený zakladatel bude vybírat peníze na to samé od dvou neziskovek, byla v tomto případě velmi vysoká.

Pobočka školy Great compasion kde nejsou čtyři volné místnosti na provoz malé školy

NEPOTŘEBUJEME SI PŘIPADAT JAKO SPASITELÉ

V průběhu vybírání se nám líbily školy, kde už nějaká neziskovka působí. Vnímali jsme to i jako dobrý předpoklad, že vedení školy již bude schopnější, pokud už dosud zvládalo mezinárodní vztah udržovat.

To je přesný opak toho, jak se běžně uvažuje. Většina lidí, kteří chtějí někomu pomáhat, totiž mají potřebu, aby byli pro tamní děti, vedení školy nebo vesničany ti jediní. Stejně tak i tamní obyvatele nám dávali tipy na instituce, které zahraniční podporu zatím nemají.

Protože za patnáct let již víme, že dělat rozvojovou pomoc je strašně náročné, je nám mnohem bližší filozofie spolupráce. Více nás přitahuje, když více lidí bude táhnout za jeden provaz, než abychom si připadali jako spasitelé. Možnost spolupráce s dosavadními neziskovkami nám proto přišla jako zásadní. Právě proto jsme se ve všech školách, které jsme zvažovali podporovat, vždy snažili kontaktovat dosavadní neziskovky, které školu podporují, a domluvit se s nimi na souhlasu s naším vstupem do podpory.

Na téma, jak náročná je podpora pro zakladatele neziskovek, jsme již psali tento článek

PUMPNI ZÁPAĎÁKA, NEŽ MU DOJDE DECH – KDO ZA TENTO PŘÍSTUP MŮŽE?

Italská neziskovka s kterou plánujeme spolupracovat na podpoře školy ve vesnici Ghami

V GHAMI PŘESVĚDČILI RODIČE, ABY DĚTI CHODILY PO ŠKOLE DOMŮ

Druhou školu, kterou jsme si vybrali pro testovací spolupráci, byla škola ve vesnici Ghami v Mustangu. Lokální zřizovatelka nám přišla jako úžasná ženská. Vzdělaná, aktivní, pracovitá a odhodlaná paní, která se dlouhodobě aktivně podílí na ochraně kultury údolí Mustang. Kunzom je milá, ale zároveň brutálně upřímná, což je z naší zkušenosti ten perfektní stav, jakým člověka formuje neziskový sektor. Žila deset let v USA a vrátila se zpět, aby pokračovala ve svém úsilí.

Škola v Ghami má silnou podporu od italské neziskovky. Ta jim postavila úžasnou solárně vytápěnou budovu a platí jim provoz tak, že děti mají šikovné učitele, krásné uniformy a dobré jídlo. Neziskovka vedená polsko-italskou herečkou souhlasí s naším vstupem do podpory a je s námi v aktivním kontaktu.

Příjemně nás překvapilo, že školní vedení je ochotné dělat si problémy kvůli pozitivním společenským změnám. Konkrétně donutila rodiče, aby děti chodily po škole na noc domů. Z evropského hlediska samozřejmá věc, ale tady je potřeba vysvětlit. V Mustangu posílají rodiče děti na internát, i když bydlí ve stejné vesnici. Rodiče jsou totiž přesvědčení, že čím více jejich dítě stráví ve škole, tím lepší bude jeho vzdělání. Za druhé děti dostanou ve škole bezplatně najíst, a to hraje v Mustangu dost velkou roli, protože cena jakýchkoliv kupovaných potravin je extrémní. Do třetice jsou rodiče rádi, že mají od dětí pokoj, když jsou děti na internátu.

Ve škole v Ghami se rozhodli, že toto chtějí změnit. Její zakladatelka totiž ví, že pro kladný rozvoj dětí je také nezbytné, aby děti byly v kontaktu s rodiči. Takže v moment otevření školy v roce 2014 byla škola pod obrovským tlakem od tamní komunity, aby přibližně deset dětí, které jsou přímo z vesnice Ghami, zůstávalo na internátu, jako je to běžné ve všech ostatních školách. Vyjednáváním a ústupky se nakonec podařilo dojednat, že místní děti se v šest večer sbalí a jdou na noc domů.

To, že si škola dělala podobné problémy, i když nemusela, nám otevřelo srdce k dalšímu naslouchání. 

Škola ve vesnici Ghami

Škola ve vesnici Ghami

Škola ve vesnici Ghami

Škola ve vesnici Ghami

TESTOVACÍ SPOLUPRÁCE UKÁŽE, JESTLI MÁ DALŠÍ PODPORA SMYSL

Po počátečním průzkumu jsme se rozhodli s novými školami pro testovací spolupráci. V průběhu léta vyrazí do škol prázdninoví dobrovolníci, kteří zde realizují první výuku pro tamní děti. Pokud se to podaří, začneme se školami rozvíjet podobně komplexní spolupráci jako se školou v Mulbekhu. Jsme rádi, že se nám pro obě školy podařilo sehnat dost dobrovolníků. Podrobnosti jsou v tomto článku

MÁME DOST DOBROVOLNÍK PRO TŘI NOVÉ ŠKOLY. ČEKÁME ŽE LÉTO BUDE VELKÝ ÚSPĚCH.

Prázdninové dobrovolníky, kteří vyrazí do nových škol, může čekat velké dobrodružství. V Mulbekhu už si dobrovolníci zvykli, že dětí jsou ve třídách, že mají kde bydlet, že je ve vesnici internet atd. Nicméně v nových školách budeme vzájemnou zkušenost budovat zcela od nuly. To může být dost náročné, ale na druhou stranu budou dobrovolníci mnohem více vtaženi do procesu rozvojové pomoci, než byli zvyklí v Mulbekhu. V nových školách budeme ostražitější a budeme si pokládat otázky, jestli dlouhodobá spolupráce bude mít smysl.

V případě Spiti bychom rádi pomohli tamní škole stavět nové školní budovy vkusněji, aby mohly být inspirací pro překotně se rozvíjející hlavní město a jeho okolí. Rádi bychom se věnovali také zřízení poboček v okolích vesnicích, aby děti nemusely od tří let bydlet v osamění na školním internátu.

V případě školy v Mustangu může budoucí spolupráce může směřovat k posílení solárního vytápění pomocí lepší izolace, aby škola mohla být provozovaná i v zimě. Popřípadě můžeme vybudovat novou budovu školních tříd – stávající budovu tvoří třídy a internát zároveň, což je velmi náročné pro provoz.

Dobrovolníci, kteří se v létě vypraví do Himálaje

ZÁVĚREM

Milí příznivci, děkujeme že díky vaší podpoře jsme si troufli na podporu dalších dvou škol. Rozšíření naší podpory vnímáme jako velkou zodpovědnost. Máme spoustu obav, ale věříme, že dobré záměry ve výsledku zvítězí. Moc si přejeme, abychom umožnili více lidem zažít, že vzájemná pomoc a výměna energií je úžasný zážitek. Držme si palce a podporujeme společně vzdělávání v Himálají.